Elli Tilliu Motýlová (1968)
Společně s Ivanem Motýlem publikovali například ve sborníku ostravské poezie a poezie o Ostravě Briketa (Větrné mlýny, Brno 2013) a Nejlepší české básně 2014 (Host, Brno 2014). Provozovali a provozují galerie, literární podniky a tajné krčmy různého typu: Červený kostel (2001 - 2011), Rubrum (2012 - 2014) a Wurst (2014 - dosud).
Literární večer ve Věži v červnu 2021 byl jejich prvním společným samostatným autorským čtením a inspiroval vydání básnického debutu Elli Tiliu Motýlové Troska Frýdku Kostra Místku:
Redakce Ivan Motýl / Ilustrace Elli Tiliu Motýlová / Grafická úprava Jan Čumlivski /
Tisk Jaroslav Janďourek, UMPRUM Praha
Vydala Galerie Věž z. s. Frýdek-Místek v edici S věží dech v roce 2023 jako svou 1. publikaci
Podpořil Wurst
Jan Sojka (1973) je básník, prozaik a učitel. S téměř dvacetiletou kantorskou praxí se vyrovnává v románu Učitel je ve třídě sám (Artes Liberales, 2018). Je autorem čtyř básnických sbírek, z nichž ta poslední Sesuv noci (Weles, 2019) vyšla v překladu Eriky Abrams v Paříži – Éboulis de nuit (Revue K, 2019). Rovněž je zastoupen ve sborníku věnovaném Ludvíku Kunderovi Bezpodmínečné horizonty (Weles, 2010) či v antologii Krátká báseň (Protimluv, 2020). Vydal taky povídkový soubor Rodina a jiné regály (Host, 2020) zachycující „svoji generaci“ v pasti covidové karantény.
Přemalovat pot je básnickým ekvivalentem Hazkarat nešamot, je překotným lavinovitým Jizkorem, úsilím o vyrovnání se s prostou pravdou, že již nelze nic ve vzájemném vztahu se zemřelým otcem ovlivnit, že lze změnit jen sebe sama. V Sojkově básni, stejně jako v židovské vzpomínkové modlitbě za mrtvé, jde o meditaci nad sebou samotným, o rozhovor či přemítavý spor s tím, co nás přesahuje a co se se ztrátou blízkého vždy neodvolatelně připomíná: „vydat se neohraničenému prostoru / zneklidnit ho / nic neskrývat / už vůbec ne sebe.“
Foto: Eva Landsbergerová
Škody jsou tajné - přivítání básnické sbírky Ivana Palackého.
Autorským čtením, ale i hudebními vstupy uvede Ivan Palacký novou knihu,
kterou vydalo nakladatelství dybbuk.
IVAN PALACKÝ, *1967, Uherské Hradiště, hudebník, architekt, zvukový umělec a básník.
Od osmdesátých let hraje v různých kapelách (většinu z nich založil) a podílí se na mnoha hudebních projektech. Byl členem skupiny Výkřiky břich, tria Sledě, živé sledě, audiovizuálního dua Koberce, záclony aj. V současnosti se podílí na práci Pražského improvizačního orchestru, hraje a zpívá v kapele Pátí na světě, triu Love_me, duu Palagrachio ad. Po léta „píše“ zvukový deník ze všech svých cest: úryvky příběhů, záhadných zvuků a různých akustických chyb.
V čase příprav knihy Škody jsou tajné o sobě — na požádání — poznamenal: „Nyní zkouší psát nové městské mýty z útržků vět, co mu vyprávěly ženy. Nerad bývá brilantní. Chce, aby ty příběhy nebyly suverénní, aby kulhaly na jednu nohu. Totéž má rád i v hudbě. Miluje hráče, kteří se pohybují na hraně katastrofy — na nichž je vidět, že neví, zda ten dnešní koncert dohrají, zda se nestřádá na fiasko. Virtuozitu oceňuje, ale uspává jej.“
foto Marek Malůšek
Významný umělec a výtvarný pedagog Lubomír Jarcovják (1962), je svým životem i tvorbou pevně spojen s městem Zlínem. Jarcovják rozvíjí svá tvůrčí zkoumání v pestrém kontextu různých médií a výtvarných postupů, které sahají od grafických listů a jiných svébytných prací na papíru či z papíru, přes trojrozměrné objekty a monumentální sochařské formy, až po barevně kontrastující obrazové kompozice. Jejich východiskem jsou převážně elementární formy geometrické povahy, které symbolizují nejen autorův intenzivní vztah ke světu a přírodě, ale i jeho hlubokou úctu k historickým a duchovním hodnotám. Jarcovják je rovněž autorem řady monumentálních realizací ve veřejném prostoru a pravidelně se účastní sochařských sympozií. K jeho nejvýznamnějším realizacím patří Křížová cesta v Bukovanech u Kyjova (2000 - 2010), Kubus ve Zlíně (1997) nebo kamenné monumenty v Uherském Brodě, Třinci či Ratíškovicích. V Galerii Věž se Jarcovják představí v komorním projektu nazvaném K ROK, o kterém říká: "K ROK" bude uzavřený v daném prostoru a ve svém rozkročení - diagonálním rytmu pohybu, bude komunikovat se statickou vertikálností vnitřního prostoru věže. Materiál konstrukce objektu - dřevěné hranoly, souvisí se zmiňovanou excelentní tesařskou výdřevou. Naopak hedvábný autorský papír, který má konstrukci obepínat bude svojí lehkostí, průsvitností a nasvícením v kontrastu se statickou pevností a tíhou nosnosti celé obrovské stavby. Objektem s názvem „K rok“ chci připomenout, jak jsme spjatí s naší planetou a zemskou přitažlivostí o níž určitě všechno nevíme. Neměli bychom zapomínat na to, že nejsme pány vesmíru. Čím více budeme pokorní a vnímaví k tomu co je nám dáno, tím více si zřejmě můžeme těchto darů vážit.
Foto Marek Malůšek
Jakub Novák, Martin Dytko, Kamil Tomek, Dominik Bárt Čtyřčlenné hudební uskupení bilancující na hraně jímavé rockové lyriky a bezostyšného sonického experimentu. Kapela vychází z klasického progrocku 70. let, který modernizuje digitálním thereminem, drumpady a rozličnými kytarovými efekty. Na koncertech se pak nerozpakuje do vlastních skladeb dále improvizovat a tím je spontánně dotvářet. Jejím posledním albem je apokalyptický počin Čtvrtá polnice, nyní však vystupuje především s písněmi, které vyjdou na připravovaném albu Zeměkout. V současné době kmen kapely čítá Jakuba Nováka (zpěv, kytara, theremin), Martina Dytka (zpěv, kytara, klávesy), Kamila Tomka (baskytara, back-vokály) a Dominika Bárta (bicí, drumpady).
Více na https://www.samanovozbozi.com/