Miroslav Černý (1977) je básník, překladatel, cestovatel, lingvista a vysokoškolský pedagog.
Absolvent anglistiky a bohemistiky na Filozofické fakultě Ostravské univerzity v Ostravě a Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Kromě vědeckých, populárně-naučných a učebních textů vydal čtyři sbírky poezie (Krajina v samotách slova, 2005/2012; Kámen Kondora, 2007; Runová haiku, 2010; Karavansaraj, 2014) a dvě cestopisné knihy: Africká pohlednice (2009) a Pátá rovnoběžka (2011).
Do češtiny přeložil Ságu o Hervör a králi Heidrekovi Moudrém (2009) a soubor indiánských mýtů a legend Poselství prachu (2013). Působí na katedře anglistiky a amerikanistiky FF OU.
Autor, v jehož básnických textech se na půdorysu starých příběhů a tradičních mýtů prolíná přírodní lyrika s existenciální reflexí, představil průřez celou svou básnickou tvorbou. Přečetl také ukázky z vlastního překladu indiánských mýtů.
Na bezprostřední zážitek z četby textů Miroslava Černého reagoval svými hudebními improvizacemi
Jakub Slováček, hráč na didgeridoo, vyhledávaný host festivalů etnické hudby.
Miroslav Černý / Arktis
Jako první si toho všimli velrybáři
arktických moří.
Čas od času se stávalo,
že někdo z posádky odložil harpunu,
setřel z vousů zbytky tuleního tuku,
aniž by se rozloučil, sešplhal
na stříbrnou vrzající kru
narážející do boku kotvící brigy
a odešel přímo na sever.
Jedno v jakém počasí,
zda ve dne či v noci.
Prostě jenom tak,
bez zásob a bez vybavení.
Zkušení lovci říkali,
že postižené přepadla
polární vášeň.
Nikdo z nich se nikdy
nevrátil a údajně to neměl
ani v plánu.
Petr Čichoň, narozen 23. června 1969 v Ostravě. Básník, prozaik, hudebník.
Absolvoval Vysoké učení technické v Brně, v 90. letech pracoval jako nakladatelský a časopisecký redaktor, od roku 1998 provozuje vlastní architektonický atelier. Autor tří sbírek lyriky (Chilia, 1995; Villa diabolica, 1998; Pruské balady, 2007) a románu Slezský román (2011). O tom Jaroslav Soukup napsal: „Nesluší se prozrazovat zápletku, natož její rozuzlení, nicméně před čtenářem vyrůstá příběh, který místy žánrově přesahuje k literatuře faktu, etnografické studii a díky autorově erudici i k dějinám architektury, přičemž nechybí dramatický rámec.“
Základní myšlenkou fyzického básnictví je vytváření komplexního jazyka, osobního a univerzálního zároveň,
originálně propojeného s tradicí v neobvyklý umělecký žánr spojující poezii, hudbu, divadlo a výtvarné umění.
Petr Váša, fyzický básník, literát, skladatel, performer a výtvarník se narodil v Brně (1965), vystudoval dějiny umění na brněnské univerzitě. Od svých patnácti let působil v různých hudebních skupinách (hudba, texty, kytara, zpěv). Založil skupiny alternativního rocku Z kopce (1985) a Ošklid (1987 – po úředním zákazu skupiny Z kopce), s nimiž také navzdory ústrkům pozdně komunistického režimu nahrával a publikoval své skladby. V roce 1990 založil „multi-revival“ A-Beat, který během jednoho roku na řadě koncertů postupně interpretoval dějiny rockové hudby. Po skončení tohoto projektu se už cele věnoval vynalézání tzv. fyzického básnictví, žánru vyjadřujícího literární, hudební, pohybové a výtvarné inspirace pouhým hlasem a tělem sólového performera, případně zvláštním druhem kresby.
Od roku 1993 vede semináře a dílny fyzického básnictví jako původní pedagogické metody „sebenalézání“ pomocí pohybových, hlasových, řečových a grafických cvičení. Po řadě sólových projektů, knižních, zvukových a obrazových publikací, prezentací v rozhlase, televizi a na výstavách, spoluprací s různými umělci a studenty uměleckých škol, stovkách vystoupení v České republice a v zahraničí založil v roce 2000 hudební skupinu Ty Syčáci, s níž zatím vytvořil řadu písňových cyklů a dvě experimentální opery. V roce 2004 zahájil projekt fyzických básní v „translatině“ Tomvansong, svérázně se vypořádávající s otázkami osobní a jazykové identity.
Foto z instalace
Marek Pražák je umělec universálního typu. Zabývá se volnou a užitou tvorbou. Jako vyjadřovací prostředky používá vizuální média, zvuk, slovo, text a hmotné materiály. Marek Pražák sám sebe charakterizuje jako „universalistu“. Jeho svébytné individualistické tvorbě je vlastní jistá performativita, která je mu nejpřirozenějším výrazem hudebně-poetických improvizací i prostředkem pohybu mezi žánry a médii. Toto těkání uzemňuje fatální vztah Marka Pražáka k jeho rodnému městu, Ostravě, jeho velké inspirací i tématu tvorby.
Veškerá umělecká i profesní, designérská, činnost Marka Pražáka by se dala, v neoddělitelném spojení s jeho životem, označit jako jeden velký environment. Název „ostravská syntéza“, kterým zaštiťuje své projekty z poslední doby, to dobře vystihuje. V malbě a sochařských realizacích kombinuje expresivní výraz s přesnou prací s linií a tvarem, mixuje média, pracuje s prostorem, časem. Všeobjímající niterná percepce prostupuje i jeho hudební tvorbu. Zkoumá akustiku a rezonanci vlastního těla i okolního prostředí. Reálné zvuky míchá s hlasem a textem, experimentuje se zpěvem a hrou na různé nástroje, míchá prvky fyzického divadla se stepařskou rytmikou.
Marek Pražák byl členem několika hudebních skupin. Na VŠUP ve Zlíně to byl legendární Svoz řepy – "Všichni byli totální diletanti v oblasti hudby, takže to byla energetická ventilace skrz rockové i vyrobené nástroje, někdy byla opravdu velmi hlasitá. Používaly se filmové projekce, tance, hrálo se obvykle po tmě“. V Ostravě pak s Norskou Trojkou zhudebňoval své básnické texty i poezii např. Vladimíra Holana, ostravských autorů Petra Hrušky, Jaroslava Žily, Jana Balabána či eskymáckou a indiánskou lidovou. V 90. letech dále vystupoval s Elvis Presley Epileptic Band and Elvis Sisters „jazz bandem sirupovitého střihu“, šansonovým bigbítem Barovka, s Pavlem Macurou v Duu Kotar. O hudební čísla se staral v kabaretu Jiřího Surůvky Návrat mistrů zábavy.
V roce 2012 začal Marek Pražák pořádat občasné bytové výstavy. Spolu s aktivitami Ivana Motýla v nově vzniklé galerii Rubrum, navazující na dění v Červeném kostele v Hlučíně, se tu dál tuží vztahy mezi protagonisty ostravské umělecké scény, a tak i dílčím způsobem naplňuje Pražákova vize „ostravské syntézy“ o „spojení umělců a kultivovaných tvorů v jednotnou rezonanci, způsobené díky spojení umění, hudby, obrazu a slova.
Roman Polách / Náhlý vítr, který je ti svědkem
Básnický debut, v němž se často prosté, všednodenní události, situace a scenérie transformují v obrazné výjevy či paměťové stopy vyzývající k sebereflexím, tichým mším, úzkostem a náhlým důvěrným blízkostem. Knihu edičně připravil literární kritik Pavel Hruška, fotografiemi doprovodila Terezie Foldynová.